Freeware: USB Drive Letter Manager spravuje písmenka zařízení | PC World.cz

Freeware: USB Drive Letter Manager spravuje písmenka zařízení | PC World.cz

Rum

     Rum má ze všech pálenek nejkratší, nejúdernější a pro milovníky a příznivce rumu i nejkrásnější název. Je to alkoholický nápoj destilovaný z melasy nebo z cukerné šťávy získané z cukrové třtiny.


     O původu názvu rum existuje několik teorií. Jedno z původních označení rumu znělo rumbullion, což znamená velká vřava, protože při konzumaci většího množství kořalky se námořníci na lodích často rvali, a slovo rum mohlo vzniknout zkrácením tohoto slova. Britové dali dokonce karibskému alkoholu přezdívku Kill-Devil neboli Ďábel zabiják. Traduje se totiž, že síla nově objeveného nápoje zabila celou řadu jeho ochutnavačů. Další teorie odvozuje název rumu od holandských velkých sklenic na alkoholické nápoje, zvaných roemer (angl. rummer). Slovo rum však může pocházet i z latinského názvu pro cukr i cukrovou třtinu (saccharum, Saccharum officinarum).


Historie
     Předchůdci rumu byli známí již v původní domovině cukrové třtiny v jihovýchodní Asii už v 8. století našeho letopočtu. S arabskou invazí se dostala cukrová třtina do Španělska a po objevení Nového světa až do Karibiku. Tam se klasický rum narodil. Tak jako většina zajímavých a dnes velmi ceněných nápojů i rum vznikl více méně náhodou. Hlavním důvodem pěstování cukrové třtiny je totiž výroba cukru, zatímco základ rumu - melasa - je pouze odpadním produktem při jeho výrobě.


     Melasu začali původně kvasit a vyrábět z ní alkoholický nápoj otroci, kteří pracovali na plantážích s třtinou. Postup výroby byl samozřejmě velmi primitivní a vzniklý destilát by nám asi dnes příliš nechutnal.


     Rum získával na oblibě, velmi rychle se rozšířil, a tak není divu, že po nepříliš obchodně a vojensky úspěšných Španělech se rumu ujali Angličané, kteří vycítili příležitost k rozšíření svých obchodních aktivit. Pálenka v 18. století dokonce pronikla až do anglické armády, kde se podávala na válečných lodích jako posilující nápoj pro námořníky. Nazlátlá lihovina se také směňovala za africké otroky a v Austrálii se dokonce po nějaký čas používala jako platidlo místo peněz.


     Přesto si rum získal velkou popularitu. Zachoval se i dokument britského námořnictva, který nařizoval vydávat půl pinty rumu (160 proof) všem mužům posádky (za muže se tehdy počítali i desetiletí hoši) každý den. Jestli to vypili najednou, opatrně usrkávali anebo si tím mazali bolavé nohy, bylo na příjemcích. Obvykle to vypili najednou a začali se prát a všeobecně dělat nepřístojnosti a problémy. Problémy spojené s vydáváním rumu začaly být tak závažné, že v roce 1740 vydal Commander in Chief of the West Indies, admirál Vernon, příkaz, že vydávaný rum musí být smíchán s vodou v poměru quart vody a půl pinty rumu. Ředit rum vodou byl v očích námořníků veliký hřích a začali novému nápoji posměšně říkat grog - podle pláště, který si admirál Vernon dával šít jen z hedvábného grogrénu, což mu u námořníků vyneslo přezdívku Old Grogran, zkráceně Old Grog, tedy Starej Grog. Jméno grog se pro míšený nápoj ujalo.


Rodná hrouda
     Za rodiště rumu je považován Barbados, ale jeho výroba se záhy rozšířila po celé karibské oblasti. Řada palíren vznikla i na východním americkém pobřeží (tzv. Nová Anglie). V 18. století byl novoanglický rum ceněn mnohem více než rumy karibské a jeho výroba byla jedním z hlavních místních průmyslových odvětví. V průběhu 19. století začala jeho sláva s rostoucí oblibou whiskey a bourbonu upadat, poslední ránu mu pak zasadila prohibice.


Bacardi
     Španělská vláda se snažila ve svých koloniích pozvednout kvalitu rumu . Když v první polovině 19. století nabídl Španělský královský výbor pro rozvoj odměnu každému, kdo se zaslouží o zlepšení kvality rumu, přistěhoval se roku 1843 na Kubu Facundo Bacardi Masso a začal zde experimentovat s výrobním procesem destilace, filtrace a se speciálními kvasinkovými kmeny. Jeho snažení přineslo vynikající výsledky a lehké, jemné rumy jsou dodnes vlajkovou lodí společnosti Bacardi.


Australská rumová rebelie
     Kromě karibské oblasti hrál rum významnou roli v dějinách Austrálie. V počátcích kolonizování Austrálie se zde rum běžně používal při nedostatku mincí i jako platidlo. Když se v roce 1808 nově jmenovaný guvernér Nového Jižního Walesu William Blight, literárně nechvalně proslulý kapitán ze vzbouřené Bounty, pokusil tuto praxi zrušit, byl kvůli tomu svými podřízenými sesazen. Přestože obchodování s rumem bylo jen záminkou a hlavní příčinou celé události byla Blightova neústupnost a neuvěřitelná schopnost nadělat si nepřátele mezi místními činiteli a významnými usedlíky, incident vešel do dějin pod jménem Rumová rebelie. Jednalo se o historicky jediný úspěšný politický převrat ozbrojenými silami na australském kontinentě.


Zmatky v kategorizaci rumu
     Na rozdíl od whisky nebo koňaku neexistují v současnosti u výroby rumu jednotná pravidla. Zákony kontrolující produkci rumu v jednotlivých státech jsou výsledkem rozdílných lokálních tradic. Rozdělit, kategorizovat, rum do smysluplných skupin je tedy komplikovaná věc, protože v případě rumu neexistuje žádný standard či definice toho, co vlastně rum je. Rum je jako nápoj definován jen různými předpisy a zákony jednotlivých zemí, které tento destilát produkují. Tyhle předpisy jsou nezřídka ve vzájemném protikladu, zvlášť pokud jde o předepsaný objem alkoholu, minimální dobu vyzrávání i pojmenování.


     Například v Kolumbii platí, že rum musí mít aspoň 50 % alkoholu, v sousední Venezuele už ale stačí 40 %. V Mexiku se jako rum smí označovat jenom to, co zrálo v sudech aspoň 8 měsíců, kdežto v Dominikánské republice to musí být jeden rok a ve Venezuele dokonce dva roky. Rovněž se liší i výrobní procesy kvašení a destilace.


     Pokud jde o pojmenování rumu, tak např. v Argentině se rumy dělí na „bílý“, „zlatý“, „světlý“ a „extra světlý“. Barbados má „světlý“, „silný“ („overproof“) a „vyzrálý“, Spojené státy definují „rum“, „rumový likér“ a „ochucený rum“. A tak dále.


     Navzdory značným rozdílům výsledných produktů lze přece jen vysledovat určité zákonitosti. Na základě podobných charakteristik lze vypracovat několik kategorizací, které nám mohou s orientací v komplikovaném rumovém světě pomoci. Nabízí se hned několik možností rozdělení rumu. Jeho nejasná definice a výše zmíněné regionální rozdíly v klasifikaci dovedly svět k velmi liberálnímu pojetí toho, co rum je a co ne. Fakt, že zde bude dále jako rum představena i cachaca a aguardiente, berte jako návrh (stanovisko), nikoli pravidlo.


 Klasifikace rumů podle oblasti původu
     V Karibiku má každá produkční oblast či ostrov svůj unikátní styl. Tyhle styly mohou být, velmi zjednodušeně, rozděleny podle jazyků, jimiž se na ostrovech hovoří. Rumy ze španělsky mluvících oblastí jsou většinou lehké s čistou, jemnou chutí, typickým příkladem tohoto typu jsou kubánské, portorické a panamské rumy. V anglicky mluvících oblastech se produkují tmavší rumy s bohatší chutí se spodními melasovými tóny, takové jsou rumy z Jamajky a Guyany. Pro francouzsky mluvící oblasti jsou typické takzvané zemědělské rumy, vyráběné přímo z cukerné šťávy a ne až ze zbytkové melasy (tzv. „rhum agricole“). Tyto rumy si uchovávají ve větší míře původní chuť cukrové třtiny, jde například o rumy z Martiniku či Guadeloupe.


Zákaznická klasifikace rumů podle vzhledu
     Zákazníci většinou rozlišují bílé rumy, které považují za lehké, a tmavé jako těžké a chuťově výraznější. Tato teorie vychází ze skutečnosti, že všechny čerstvě destilované rumy jsou průzračné a barvu získávají během zrání v sudech společně i s rozvojem chuti. Kvalitní bílé rumy bývají ale někdy filtrovány kvůli odstranění barevného odstínu a naopak levné, krátce zrající, tmavé rumy jsou často přibarvovány karamelem.


     Bílé a zlaté rumy se nejčastěji používají do míchaných nápojů, prémiové tmavé rumy se většinou pijí čisté nebo na ledu.


Klasifikace rumů podle typů - rumové názvosloví
     Ani následující rozdělení, není ultimativní. Řekněme, že jde spíš o popis nejčastěji užívaných výrazů při pokusech o definici jednotlivých typů rumů.


     Světlé rumy, označované též jako stříbrné nebo bílé, mají obecně velmi málo chuti, kterou jim „obstarává“ vlastně jen jejich sladkost. Slouží proto především jako základ do koktejlů. Někdy jsou po vyzrávání filtrovány, aby se odstranilo jakékoli zabarvení vzniklé zráním v sudech. Ochutnávání „na slepo (slepý casting)“ nicméně odhalí v chuti světlých rumů poměrně podstatné rozdíly.


     Zlaté rumy, označované též jako jantarové, jsou obecně středně plné rumy, které delší dobu vyzrávají v dubových sudech. Svou barvu nicméně zpravidla dnes nezískají ze sudu, ale dobarvením karamelem nebo jinými barvivy.


     Tmavé rumy, označované též jako černé nebo black label, jsou o třídu tmavší než rumy zlaté. Vyzrávají také déle, většinou v těžce vypálených sudech. Mají mnohem výraznější aroma než světlé a zlaté rumy. Rozpoznáme v nich koření a silné melasové tóny. Míšeným drinkům dodávají ušlechtilou bázi i barvu. Nejčastěji ze všech typů rumů se také právě tmavé rumy uplatňují při vaření.


     Ochucené rumy jsou takové, do nichž je v průběhu technologického procesu přidána nějaká specifická příchuť, nejčastěji kokos, mango, citrusové plody. Často obsahují méně alkoholu než ostatní rumy.


     Silné rumy, „overproof“, jsou takové, jejichž objemový obsah alkoholu je mnohem vyšší, než je standardních 40 % (někde i 50 %) alkoholu. Většina „overproof“ rumů má dokonce víc než 75 % (objemových) alkoholu.


     Prémiové rumy jsou, velmi zjednodušeně, takové, které se pijí samotné. Módní světová vlna žízně po premiových a superpremiových (prémiový = špička v nabízené značce) alkoholech v podstatě v jakékoli kategorii zasáhla pochopitelně i rumy a nabídka značek, jejichž obsah vyzrával a byl ošetřován celé věky, rychle přibývá. Mají více charakteru než ostatní rumy, nejspolehlivěji je poznáš podle exkluzivních balení a závratných cenovek.


Cachaca (kašása), arak a aguardiente
     Cachaca se dá považovat, podle extremních názorů, za brazilský  rum. Zařazení cachacy mezi rumy vzbuzuje mezi odbornou veřejností zbytečné kontroverze a řada barmanů nad tím možná kroutí hlavou. Z následujícího pohledu však vyplyne, že opravdu není proč. Brazilský rum (cachaca) se od ostatních rumů v oblasti odlišuje tím, že zatímco rum je připravován z melasy, cachaca je vyráběna ze třtinové šťávy. Jak je ale uvedeno výše, rumy z frankofonních ostrovů jsou vyráběny prakticky stejně jako cachaca, přesto nikoho nenapadne říkat jim nějak jinak než „rum“. Navíc, většina výrobců v celém Karibiku dnes pálí rum především z třtinové šťávy, protože je to levnější, a chuť melasy pak dodává umělými náhražkami, a když už pálí z melasy, dovážejí ji, hádej odkud, z Brazílie!


     Arak se nazývá rum, který se pálí v Indonésii. Pokud respektujeme fakt, že rum by měl v procesu výroby nějakým způsobem zužitkovávat cukrovou třtinu, pak ne každý arak je rumem. Připravuje se totiž nejen ze třtiny, ale i z rýže, palmových semen, obilí či ovoce.


     Aguardientes jsou svébytné latinskoamerické rumy. Jsou to destiláty z melasy, do nichž se po destilaci přidává anýz a ještě i třtinová šťáva.


Metody výroby rumu
     Na rozdíl třeba od whisky nebo koňaku nemá pravý rum z cukrové třtiny ustálená pravidla výroby. Způsob zpracování a zejména zrání se proto v jednotlivých zemích výrazně liší. Stejně tak i chuť. Španělské rumy jsou většinou lehké, jemné a jazyk hebce pohladí. Anglické bývají zase tmavší a mají bohatší aroma i chuť. Jinak je to s rumy z ostrovů, kde se mluví francouzsky, které se většinou vyrábějí přímo z cukrové šťávy, nikoliv z melasy a zachovávají si díky tomu původní chuť cukrové třtiny. Víceleté rumy dnes soutěží s nejkvalitnějšími lihovinami a jejich cena šplhá k astronomickým částkám. 


      Metody výroby se liší podle lokálních tradic i jednotlivých výrobců. K výrobě se používá šťáva z cukrové třtiny nebo melasa.


     Sklizeň až šest metrů vysokých stébel třtiny začíná tím, že se opálí uschlé spodní listy, rostlina se usekne a v tu chvíli začíná boj s časem. Třtina plná sladké mízy se totiž do jednoho dne zkazí. Rostliny se proto rozřežou a lisováním se získává sladká šťáva. Ta se následně několikrát povaří a nakonec se rychle zchladí. Na povrchu vykrystalizuje jantarově zbarvený třtinový cukr. Po jeho oddělení zůstane v nádobě melasa.


     Zatímco třtinovou šťávu lze získat poměrně snadno lisováním třtiny, melasa původně vznikala jako vedlejší produkt (odpad) při rafinaci cukru. Třtinová šťáva se uvaří a extrahuje se z ní cukr, zůstatek po extrakci je takzvaná první melasa. Ta se znovu povaří, znovu se extrahuje cukr a zůstane druhá melasa. Dalším opakováním stejného postupu už získáváme tzv. „blackstrap molases“, velmi tmavý koncentrovaný a zdravý sirup se spoustou vitaminů a minerálů. Jedna lžička blackstrapu pokryje 20 procent lidské denní potřeby železa, kalcia a hořčíku. 


     Melasa, hustá tmavá látka, se ředí vodou, filtruje a poté se zakváší ušlechtilými kvasinkami. Proces kvašení trvá od 24 hodin až po dvanáct dní, podle toho, jaký rum se vyrábí. Lehké bílé rumy kvasí jen krátce, těžké a tmavé naopak co nejdéle.


     Po destilaci prokvašeného moku se získá čirá tekutina, jež se nechává zrát v sudech. Pravý rum svou barvu a aroma získává pouze a jen ze dřeva. Laciné rumy se někdy dobarvují karamelem. Bílé rumy nezrají vůbec a po krátkém ležení v sudu se lahvují. Naopak tmavé a těžké rumy se nechávají zrát řádově i několik desetiletí. Svou definitivní podobu dostává rum až během procesu, který se nazývá blending. Při něm se podle tajné receptury každého výrobce míchají dohromady rumy různých ročníků. Nakonec se před lahvováním výsledný produkt filtruje, aby se zbavil posledních nečistot.


     Z uvedeného popisu plyne, že se melasa může jevit jenom pouhý vedlejší, dostupný a levný produkt či odpad při zpracování cukru, užitý následně pro výrobu rumu. Dnes je pravdou pravý opak. Rumu se vyrábí tolik, že třtinová šťáva se často musí vařit jen pro získání melasy a vedlejším produktem se naopak stává cukr. Proces vaření a extrakce cukru je samozřejmě technologicky náročnější než vylisování šťávy z třtiny.


Třtinový dynamit
     K pověsti rumu coby pití pro opravdové chlapy jistě přispěje i skutečnost, že melasa se používá nejen k destilaci, ale i jako trhavina. Jde totiž o jeden ze základních palivových olejů. V Latinské Americe jsou tyhle oleje rutinně používány v dolech a na stavbách. Velmi populární byl tento typ trhaviny u Irské republikánské armády a dodnes je oblíbený u palestinských radikálních skupin.


Kvašení
     Důležitým elementem při výrobě rumu jsou kvasinky. Malovýrobci fermentaci ponechávají na přírodě, větší hráči si ale své „droždí“ pečlivě vybírají. Bacardi je bez chuti a zápachu mimo jiné proto, že používá takzvané „rychlé kvasinky“, aby maximálně urychlil proces kvašení a celé výroby rumu. V „socialistickém“ Havana Clubu si naopak výrobci dávají na čas, používají „pomalé kvasinky", které způsobují, že fermentace trvá mnohem déle, uvolňuje se při ní více esterů a rum je pak mnohem plnější a má bohatší aroma a chuť.


Destilace
     O destilaci jen tolik, že ani tady neexistuje předpis či jednotná tradice. Používají se jak kotlíkové destilační přístroje, tak destilační kolony, každý to dělá jinak a samozřejmě každý nejlíp.


Zrání rumu
     Vyzrávání se také děje, řekněme, „všelijak“. Nejčastěji pochopitelně ve vypálených dřevěných, nejlépe dubových („bourbonových“) sudech, někdy ale také v ocelových tancích nebo v různých dřevěných kádích.


     Za pozornost stojí fakt, že díky tropickému klimatu rumy vyzrávají daleko rychleji než třeba skotská. Navíc, andělé mají zřejmě daleko radši rum než skotskou, takzvaný „andělský podíl“ – tedy množství destilátu, které se každoročně ze sudu během zrání odpaří – je v případě rumu až 10% (u whisky jen 2–3 %). Nedivte se tedy, že patnáctiletá Havana stojí jako třicetiletá skotská.


Školení rumu
     Rumy se nakonec náročnými postupy míchají tak, aby měl výsledný produkt pokud možno konzistentní kvalitu. Ne vždy se to podaří. Navíc, chuť každého „Mastera Distillera“ je jiná a při výměně stráží občas dochází k chuťovým posunům, ačkoli receptura je vždycky „zaručeně a stoprocentně stejná“. Dalším faktorem ovlivňujícím výslednou chuť rumu je stále se měnící chuť moderního zákazníka, které někteří výrobci po neznatelných krůčcích vycházejí vstříc. Pokud máš možnost, zkus si  porovnat láhev rumu stejné značky vyrobenou před nějakými dvaceti lety a láhev současnou. No, jednodušší to bude u některých velkých značek, které zaplavují trh rumem se stejnými etiketami, ale vyrobenými všude možně. Dovez si třeba známý rum z Baham a pak si kup ten samý tady v Česku. Ten bude vyroben nejspíš v Itálii. 


     Největším světovým producentem rumu je Bacardi. Firmu v roce 1862 na Kubě založil Facundo Bacardi y Maso, a byl to právě on, kdo položil základy výrobě rumu takového, jak jej známe dnes. Po převzetí moci Fidelem rodina zemi opustila a podnik byl znárodněn. Pod značkou Bacardi nalezneš mnoho různých rumů. Jedním z vrcholů je třeba Bacardi 8 Y.O, který zraje osm let v malých soudcích z bílého dubu. Zrání v subtropickém klimatu je podstatně (snad až dvakrát!) rychlejší.


     Druhou kubánskou značkou, kterou lze rovněž považovat za synonymum pro rum, je Havana Club. Po revoluci nová vláda rozhodla, že právě Havana Club bude exportní značkou, a byl vybudován nový výrobní komplex. Podnik má díky tomu největší plochu sklepů pro zrání na světě - 170 000 m!


     Pokud hledáš opravdovou degustační specialitu, neměla by tvé pozornosti uniknout například guatemalská značka Zacapa. Jejím základem je třtina pěstovaná na vulkanické půdě a rum se vyrábí přímo z vylisované šťávy. Po destilaci rum dozrává v nadmořské výšce 2300 metrů v sudech po whisky nebo sherry. K dosažení dokonalé chuti se míchají rumy různých ročníků.

zdroj

Cognac (koňak)

     Říká se, že francouzští andělé pijí koňak. Každý rok se ho tam ve vzduchu rozplyne asi dvacet milionů lahví! Během procesu zrání zlatavé tekutiny v dubových sudech se totiž odpaří asi dvě až čtyři procenta obsahu. Tomuto úbytku říkají Francouzi "andělská daň", tak vysoká je cena za dokonalost.


     Koňak je úžasný nápoj, chutnající po mýdle. Je to rafinovaná směs pálenek z vína, vždy kombinující různé ročníky. Název „cognac“ samozřejmě smí užívat jen ta přísně kontrolovaná produkce z malé oblasti Cognac v Champagni ve Francii. Všechno ostatní je brandy. Kdysi u nás bývaly k dostání skvělé třicetileté a padesátileté brandy (koňaky) z Gruzie a Arménie. Armagnac, „brandy z Armagnacu“  na jihozápadě Francie je důsledně ročníkové a dodnes si můžete bez větších problémů ochutnat třeba ročník 1914


Fakta
     Cognac (koňak) je vinný destilát z oblasti Charente v okolí městečka Cognac ve Francii. Všechny záležitosti spojené s kontrolou jakosti a ostatních předpisů spojených s výrobou cognacu spravuje instituce BNIC (Bureau National Interprofessionnel du Cognac). Koňak je nejznámějším typem brandy. Proto, aby se mohla pálenka nazývat koňak, musí splňovat přísná kritéria.


musí pocházet z okolí města Cognac v západní Francii (což stanovil již francouzský zákon roku 1909). Tento region se dále dělí na šest oblastí (cru): Grande Champagne, Petite Champagne, Borderies, FinsBois, Bons Bois a Bois Ordinaires – v pořadí snižující se hodnocení. Hrozny z jednotlivých apelací je povoleno mezi sebou míchat. Pokud jsou použité hrozny vypěstovány pouze v apelaci Grande Champagne a pochází z odrůdy Ugni Blanc je možno cognac na etiketě označit jako Première cru du Cognac.
musí být vyrobena jen z bílých odrůd Ugni Blanc, Folle Blanche nebo Colombard.
musí zrát v dubových sudech nejméně 2,5 roky od konce destilační sezóny, tj. od 1. dubna následujícího roku po sklizni
     Koňak je buď směs různých ročníků (nejběžněji dostupný koňak), směs různých destilací jednoho ročníku, nebo jako ročníkový z jedné konkrétní destilace.


      Při destilaci se používá tradičních měděných destilačních přístrojů kotlíkového typu. Pro výrobu cognacu je nepřípustný kontinuální způsob výroby. Destilát z prvního pálení se musí tedy přepalovat v menším měděném kotli, o daném objemu 3000 litrů. Čerstvý vinný destilát, který obsahje 68 – 70 % etanolu, se dále upravuje dlouholetým ležením v dřevěných sudech. Doba zrání je nejméně 2,5 roku, u špičkových Cognaců až po 30 – 50 letech od doby pálení. Při procesu zrání (stárnutí) dochází k úbytku alkoholu, tedy i obsahu, sublimací (přirozeným odparem), až na hodnotu 40 % objemu. Pak se destilát konzervuje ve skleněných demižonech do doby než se lahvuje. 


     Největším uměním, předávaným z generaci na generaci, je při výrobě cognacu "coupage (kupáž)". Jedná se o umění namíchat směs (coupé) z cognaců různého stáří, která splní požadavky nejpřísnějších zákazníků a rovněž podmínku stability jakosti výsledného produktu.


Značky na etiketách cognacu


VS (very special)
velmi osobitý, stáří nejmladší složky je minimálně 2,5 roku, stejný význam mají tři hvězdičky
VSOP (very superior old pale)
velmi osobitý starý bledý, stáří nejmladší složky je minimálně 4,5 roku, stejný význam má Réserve
Napoleon, XO (Extra Old), Extra, Hors d´Age
mají nejmladší složku starou min. 6 roků
Fine Champagne
znamená směs koňaků z oblasti Grande Champagne a Petite Champagne, přičemž min. 50% směsi musí tvořit podíl z Grande Champagne


Historie
     Historie městečka Cognacu, jež dalo nejslavnější vinné pálence světa jméno, sahá až do jedenáctého století, svůj věhlas však získalo mnohem později. Ve dvanáctém století začali v oblasti kolem Cognacu obchodovat Holanďané, Angličané a obchodníci ze Skandinávie. Víno s nízkým obsahem alkoholu, které prodávali, se během dlouhých cest po moři kazilo. Proto se ho Holanďané rozhodli destilovat.


     Poptávka po pálence zvané tehdy "brand wajn" (pálené víno) rychle stoupala. Aby ji Francouzi pokryli, začali instalovat holandská pálicí zařízení v oblasti Charente na západě země. V té době se koňak prodával v sudech a nazýval se "hnědá brandy", protože se ještě přibarvoval sirupem z melasy.


     V šestnáctém století začala válka mezi Anglií a Francií a Angličané zablokovali námořní cesty na sever Evropy. Spotřeba koňaku začala rapidně klesat, a tak se výrobci rozhodli ukládat destilát na několik let do dubových sudů. Když pak sudy otevřeli a pálenku ochutnali, zjistili, že zráním získal koňak jemnější chuť a přírodně zlatou barvu. Koňak, jak ho známe dnes, byl na světě.


Technologie
     Jak se tedy zlatavý destilát vyrábí? Nejprve je zapotřebí získat nepitelné, kyselé a velmi nepříjemné víno z odrůd Ugni Blanc, Folle Blanche a Colombard. Ano, paradoxem je, že čím kyselejší víno, tím lepší koňak.


     Hrozny se ihned lisují a mošt kvasí po několik týdnů. Vznikne tak kyselé víno s obsahem alkoholu okolo osmi procent, které se ihned destiluje. Zákon pro výrobu koňaku předepisuje dvojí destilaci. Proces probíhá okolo 24 hodin a výsledkem je takzvaná "eau de vie" (voda života), což je čirý vinný destilát s obsahem alkoholu kolem 72 procent.


     Destilát poté putuje minimálně na dva roky do dubových sudů, kde koňak zraje. Sudy musí být vyrobeny ručně a nesmí obsahovat žádný kov, lepidlo nebo chemikálie. Dřevo pro výrobu sudů pochází výhradně z Francie. Než je zpracováno, nechává se po dobu šesti let sušit na vzduchu. Předepsaný objem sudů pro zrání koňaku je 350 litrů. Po uplynutí doby zrání je koňak zředěn vodou na koncentraci 40 procent.


Zrání
     O tom, kdy je koňak připraven k lahvování, rozhoduje vždy sklepmistr (blender). Pro udržení standardní chuti se obvykle výsledný koňak míchá z vícero ročníků. Označení na etiketě pak vždy označuje nejmladší koňak ve směsi. Tak například V.S. označuje směs pálenek o stáří od dvou let, V.S.O.P. nebo Réserve od čtyř let a X.O. či Napoléon se užívá pro koňaky starší šesti let. Raritní a sběratelská plnění koňaků lahvovaná při významných výročích jednotlivých producentů mohou ovšem obsahovat i pálenky mnohem starší. 


Kdy a jak použít koňak
     Koňak pij jako digestiv po opulentnější večeři. Podávej ho k doutníkům, kdy kombinace tabáku a pálenky vzájemně podporuje výraznost chutí. Použij ho také v gastronomii, jako součást omáček, k marinování masa, ochucení paštik, ale také je vhodný na flambování masa.


     Servíruj ho v otevřenějších sklenkách na nízké nožičce při pokojové teplotě. Rozhodně zapomeň na vžitý mýtus podávání v zahřátých sklenicích. Čím teplejší sklo, tím více z pálenky unikají těkavé látky a požitek z dokonalé chuti se rapidně snižuje.

zdroj

The Best Password Tips to Keep Your Accounts Secure - How-To Geek

The Best Password Tips to Keep Your Accounts Secure - How-To Geek

A guide to the new Pipe Smoker

How It's Made - Peterson of Dublin - Erinmore

The Best Free Web Conferencing Tools - Meet Online for Free

The Best Free Web Conferencing Tools - Meet Online for Free

Hmm ...

Muži doufají, že ženy zůstanou po svatbě stejné jako přední, ale ony se změní.

Ženy doufají, že se muži po svatbě změní, ale oni zůstanou stejní.

Tabak - Caledonian Highland Cream - Fire Dance - Savinelli Mr. G

Tabák Samuel Gawith Fire Dance   MK 5/10

Tato směs byla vyvinuta s jednou dámou – kuřačkou dýmky z USA. Firedance je náš Best Brown 6” Flake lehce ochucený kombinací ostružin, brandy a vanilky.

Tabák přináší zážitek z chladného kouře s dominující ovocnou chutí, příchutí brandy a na pozadí doplňující vanilky. Chladný a ovocný kouř se silou Best Brown Flaku a velmi příjemným aroma.

Tabák Caledonian Highland Cream   MK 3/10

Směs vynikajících tabáků s převážnou složkou vyzrálého virginského tabáku ochuceného Skotským krémovým likérem.
MK: Tak tenhle tabak me zklamal.

Tabák Savinelli Mr. G   MK 7/10
Lehká směs Virginie a Orient tabáku střední síly s plným ovocným aroma.
MK: No, tak tenhle Mister nebyl spatnej.

3.1.2012 E-trafika.cz